Změna je život - KangTeuk

1. srpna 2012 v 19:30 | Jiki G |  Oneshot
Nu a mám tu ještě jednu povídku xDD No tak nějak furt něco nacházin ma emailu a tak všude možně xD No takhle povídka je taková.....strašně zajmavá ...řekla bych až divná xD Nebudu tu zase zbytečně zdržovat. Je taky celkem dlouhá tak doufám že si jí užijete x)) Hezké čtení x)) Jo a prosim lidi nechte mi tu nějakej komentář at vim že to nekdo čte xDD děkuju x))

Název : Změna je život
Fandom : Super Junior
Pár : KangTeuk
Varování : žádné





Dopadl na tvrdou, studenou podlahu a chytl se za bolavou tvář do které před malou chvilkou dostal ránu. Z očí mu jako na povel začali stékat slzy. Nebyly to ale slzy bolesti nýbrž smutku a zklamání. Zase to udělal. Nic se nezměnilo i přes to co sliboval. "KangIne" zašeptal Leeteuk mezi vzlyky, ten se na něj ale jen pohrdavě podíval jako by snad byl nějaký žebrák co o něco prosí a odešel do jejich ložnice. Po tváři staršího se začaly valit další a větší proudy slz. Stále ležel na zemi ze které ho záblo celé tělo ale neměl v úmyslu se zvednout. Jen se skoulel do klubíčka a dál plakal. Rána na jeho obličeji stále bolestně pulzovala a jemu bylo jasné že po ní zůstane nápadný monokl. Nebude to první a zřejmě ani poslední. Bude to jako pokaždé. Ráno se mu KangIn omluví a on mu odpustí. Jako vždy. Až moc ho miluje na to aby ho dokázal opustit. Až se vzbudí mu jeho milenec dá znovu slib který nikdy nesplnil ani nesplní, ale i přes to mu ho Leeteuk znovu uvěří. Jak se mohl jeho přítel tak změnit? Byli spolu tak šťastní ale pak se vše pokazilo. Když KangIn poprvé přišel domů opilí pohádali se. A to bylo také poprvé kdy Teuka praštil. A od té doby se to tak děje skoro každý den. Už se ani nemusí hádat. Kangin prostě přijde a vybije si na svém milenci svůj vztek za který ovšem on nikdy nemůže. Jak moc to Leeteuka bolí. Stále lhát své rodině a přátelům o tom proč je neustále pomlácený. Ale víc to, jak se k němu chová člověk kterého tolik miluje. Nikdy ho ale nedokázal opustit. Strach z toho jak by bez něj žil mu to nedovolí. Z toho jak moc by mu chyběl. Často si říkával aby se uklidnil " Vždyť tohle se děje jen večer. Přes den je to ten KangIn kterého znám. Jistě jednou splní svůj slib. Zase spolu budeme šťastní jako dřív"a po většinu času tomu i věřil. Ale čím častěji se tyto incidenty konaly začínal pochybovat. A někdy opravdu uvažoval o odchodu ale spolu s nápadem se nikdy nedostavila odvaha díky které by mohl odejít .Ještě asi hodinu ležel na zemi a plakal. V hlavě měl prázdno. Jediné co teď věděl je že musí plakat. Že ze sebe musí dostat ten smutek. Nakonec ho ale únava přemohla a on usnul.
Ráno ho probudila vůně míchaných vajíček a slaniny. Pomalu otevřel oči a ucítil slabou bolest z levé části svého obličeje. Takže to nebyl sen. Přesně jak říkal. KangIn ho zřejmě ráno přenesl do postele a teď tu vedle něj stojí s tácem na kterém má připravenou snídani pro svého potlučeného milence. " Ahoj Teukie" řekne a omluvně se na něj pousměje. Tohle už starší zná a ví přesně co teď musí udělat. Musí mu odpustit. " Ahoj" zachraptí rozespale a kouká na něj s očekáváním co udělá tentokrát. " Teukie já….moc mě to mrzí. Vážně jsem nechtěl. Prostě jsem se neovládl. Chovám se jak pitomec já vím ale slibuju že přestanu. Začnu se k tobě zase chovat tak jak si to zasloužíš.Omlouvám se….prosím odpusť mi" začal přímo zoufale chrlit věty a Teuk se musel pousmát " Odpouštím ti" řekl skoro už automaticky a natáhl se k němu. Jejich rty se setkali v polibku plném lásky stejně jako každý jiný ranní " odpouštěcí " polibek . Zase přišlo pár dní ve kterých spolu spokojeně chodili po městě a vesele si povídali. Než musel jít mladší do práce.
Leeteuk byl sám doma. Byla už noc a jemu se do očí znovu hrnuli slzy. Bylo už jasné, že jeho přítel šel znovu pít. Že zase nesplnil svůj slib. Z práce by byl už doma. Najednou se ozvalo známé cvaknutí zámku a tichounký zvuk otevírajících se dveří. V Teukovi hrklo. Znovu měl ten strach. Věděl, že ho jeho přítel zřejmě znovu zmlátí. Sedl na kraj postele a namáčknul se ke zdi doufajíc,že si KangIn půjde prostě hned lehnout. Že to tak nebude zjistil ve chvíli kdy se z obýváku ozvalo opilecké " Teukie tak kde tě mám?" Starší ani nedutal. stále víc a víc se mačkal ke zdi. Dveře do ložnice se otevřeli a v nich se objevil obrys vysokého muže. " Tak tady jsi" řekl a šel pomalu k Leeteukovi. " Ty se mě bojíš?" zeptal se když uviděl jeho vyděšený výraz. Teuk neodpověděl jen na něj koukal s očekáváním první rány. "Neboj se" řekl mladší a přitáhl si ho k polibku. Alkohol z něj byl cítit na metry daleko a staršímu se z toho dělalo zle ale i tak to bylo lepší než kdyby ho mlátil. Polibek se stával stále vášnivějším, když najednou Teuk ucítil prudkou bolest. KangIn ho chytil za vlasy a smetl ho z postele na zem. Hned se také zvedl a přistoupil k němu aby mu pomohl na nohy. Postavil ho na nohy ale v zápětí ho znovu smetl ránou do obličeje. " Teukie Teukie….už mě nebaví se ti furt omlouvat. Prostě se smiř s tím jaký život žiješ" řekl a několikrát kopl do bezbranného tělíčka na zemi. " Mě prostě nezměníš. Jsem už takový" pokračoval. LeeTeukovi se těžko dýchalo a po celém těle cítil nesnesitelnou bolest které se s počtem přibývajících ran zvětšovala. " Proč se nikdy nebráníš?!?! " zakřičel KangIn a naposledy do něj velkou silou kopl. " Jsi fakt ubožák" ukončil jeho veškeré dnešní konání a odebral se do obýváku kde zřejmě usnul. Leeteuk se skoro nemohl hýbat. Všechno ho bolelo. Tak moc ho ještě nikdy nezmlátil. Tohle už je moc. Musí pryč i přes to jak moc se mu to nelíbí. Vždyť tak by ho jednou zabil. Tohle už ani nebyl jeho Innie. Konečně musel najít tu odvahu která se před ním tak dlouho ukrývala kdesi v neznámu. Tentokrát neusnul. Nemohl, věděl že musí pryč. Že to konečně musí dokázat a odejít. Ale bolest mu v tom bránila. Celou noc byl vzhůru. Ani se nesnažil usnout. Chtěl jen odejít dřív než ztratí své odhodlání.
Venku se začalo rozednívat a slabé sluneční paprsky prozařovaly místnost zařízenou ve světlých, veselích barvách. Na zemi stále ležel mladím kterému bylo ubližováno i přes to jak byl on sám ke všem milý. Z očí mu stále stékaly slzy. Stále se nemohl odhodlat opustit člověka kterého tak moc miluje ale zároveň nenávidí. Dveře do ložnice se najednou otevřeli. Byl to KangIn. Na jeho tváři se objevil zděšený výraz když uviděl pomláceného Leeteuka svíjejícího se na zemi. Okamžitě se k němu rozeběhl se slovy " Teukie bože promiň mi to. Je mi to tak moc líto. Nevím co to do mě vjelo". Když se k němu sehnul aby mu pomohl vstát starší se od něj rychle odtáhl aby byl co nejdál. Sykl bolestí když se pohnul ale strach a zlost jí přehlušily. " Nesahej na mě!" zakřičel a stále se po zemi posouval co nejdál od něj. KangIn vyděšeně a nevěřícně koukal. Takového Teuka neznal. Nikdy ho neviděl naštvaného nebo neslyšel křičet. Teď se mu ale opravdu nedivil. To co dělal ubližovalo i jemu samotnému. Bolelo ho to co Leeteukovi dělá ale prostě nedokázal přestat. " Teukie. Vážně jsem nechtěl. Prosím odpusť mi to . Naposled. Už ti opravdu nikdy neublížím" řekl skoro až zoufale ale odpověď které se mu dostalo ve tvaru hlasitého výkřiku slova " NE!" dávala jasně najevo že toto už opravdu přehnal. Nechtěl ho ztratit ale na to už bylo pozdě. Teuk se konečně vzpamatoval a pochopil že ON už se nezmění. Že mu bude dál ubližovat jestli neodejde. Že tohle už ani není život který by chtěl žít.
Teď už tekly slzy oběma mladíkům v místnosti. " Odcházím" řekl Leeteuk už klidněji a sklopil pohled k zemi. Kangin se nezmohl na jediné slovo. Nejradši by teď sám sebe potrestal za to co prováděl. Jen zaraženě sledoval svého teď už zřejmě bývalého přítele který si po chvilce kdy se nedočkal žádné odpovědi konečně s bolestnou grimasou na obličeji, začal balit nejdůležitější věci sebou. Rychle strkal své první věci které potkal do tašky a stále se snažil přesvědčit sám sebe že to co dělá je pro něj to nejlepší. Nechtělo se mu odejít ale konečně našel odvahu a nemohl své odhodlání jen tak zahodit. " Kam chceš jít" zeptal se KangIn po dlouhé chvíli ticha hlasem plným smutku. " Já nevím" opověděl Leeteuk po pravdě a dále se věnoval balení. " Prosím zůstaň" zkusil to KangIn ještě jednou i když odpověď už předem očekával. " Nemůžu. Tohle už prostě nejde. Už na to nemám" řekl Teuk sklesle a konečně se zastavil. Důvodem ale nebylo nic jiného než že měl konečně sbaleno to co sebou potřeboval. Po tvářích obou se stále plazily slané potůčky slz. Leeteuka stále bolestně bodalo v celém těle ale to bylo to poslední kvůli čemu plakal. Věřil že KangIn bude ten praví a teď před ním stojí a neví jestli ho miluje nebo nenávidí. Kouká na něj a jedna půlka jeho si přeje vidět ho naposledy zatímco ta druhá by tu s ním zůstala.
Rychle od něj odtrhl svůj pohled a popadl tašku. Musí pryč dřív, než si to rozmyslí. Snažil se vyhnout pohledu, při kterém by se s ním mohl setkat. Když kolem něj spěšně procházel ještě na chvilku se zastavil " Brzy se stavím pro svoje věci" řekl a naposledy se rozhlédl po místnosti kde toho spolu zažili a dělali tolik. Utřel si slzy a vyšel ze dveří. KangIn se stále nezmohl na nic. Jen tak stál a koukal do prázdna z čehož ho vytrhlo až klapnutí venkovních dveří. "Opravdu odešel" pomyslel si a s dalším přívalem slz se sesunul k chladné zemi na kterou sám tolikrát Teukieho srazil. Dnes měl v práci volno. Naplánoval pro ně výlet aby tak odčinil co provedl naposled. To ale nevěděl že tentokrát udělá něco ještě horšího. Cítil se být na dně a možná že tam i byl, ale uvědomoval si že po tom jak se choval si to zaslouží. I když by se teď nejradši opil tak aby nedokázal vnímat svět, jen při pomyšlení na alkohol se mu dělalo zle. Vždyť právě kvůli němu ztratil svou lásku. Sám sebe se snažil uklidnit větami jako " za chvilku se jistě vrátí" ale když se dlouho nevracel začal uvažovat jinak. " Zvládneš to i bez něj. Jsi přeci silný" šeptal si pro sebe ale tušil že to není až tak pravda. Nedokázal si bez něj život představit a teď zrovna si připadal jako malé velmi slabé dítě. Už ale neměl na výběr. Neměl si život bez Teuka jen představovat. Teď ho musel žít .

O pět měsíců později
Už je to dlouhá doba co Leeteuka neviděl. Nezůstalo mu po něm nic. Vždy když se vrátil z práce bylo tu o dost jeho věcí méně až nakonec nezůstali žádné. Jakoby tu nikdy ani nebyl. Jediné co ho KangInovi připomínalo byli Teukovi klíčky od bytu které jednoho dne našel na stolku u dveří. Nechal na nich i přívěšek který mu koupil na jednom z jejich mnoha výletů. Když spolu ještě byli šťastní. Jak se to mohlo tak pokazit?
KangIn seděl opřený o zeď a plakal. Stále na něj nemohl zapomenout. Po tom co odešel, se opravdu změnil. Přestal pít a proměnil se zpět na toho starého dobrého Innieho akorát smutnějšího. Hodně krát se snažil Teuka najít ale bez výsledku. Nikde nebyl. Jakoby se po něm slehla zem. Už ztratil naději, že ho ještě někdy uvidí. Rozhlédl se po místnosti. Musel alespoň na chvíli pryč. Všechno mu ho tu tak připomínalo. Neustále před sebou viděl jeho dokonalou tvář…jeho usměv. Zvedl se ze země a šel rovnou ke dveřím. Ani se neobtěžoval vzít si bundu. Spíš by teď uvítal kdyby venku umrzl, ale na to tam vážně bylo ještě moc teplo. Obul si boty a vyrazil kamsi do neznáma.

Jen tak chodil po městě a nic nevnímal. Procházel skrze davy lidí kteří spolu horlivě debatovali o všem o čem se jen dá ale on jakoby nic neslyšel. Svět pro něj utichl. Když v tom se do tohoto ticha vloudil čísi smích. Smích který mu byl tak známí. Zpozorněl. Snažil se přijít na to odkud ho slyší. Otáčel se na všechny strany když v tom ho najednou uviděl. Šel jen kousek od něj. U ucha držel telefon a hlasitě se smál. KangIn se za ním bez přemýšlení rozeběhl. Netrvalo dlouho a byl přímo u něj. Chytl ho za ruku a zastavil ho. Leeteuk se na něj překvapeně podíval. " Já ….musím končit. Za chvilku budu doma " řekl do telefonu a zavěsil. KangIn se na něj nemohl vynadívat. Tak dlouho ho neviděl. Představoval si jak tu s ním takhle stojí věčně z toho ho ale vytrhl Teukieho nejistý hlas. " Co potřebuješ?" KangIn ztuhl. I přes to kolikrát si připravoval co řekne až ho najde ….teď nemohl najít správná slova… a vlastně ani špatná …jakoby mu vypadlo jak se mluví. Nakonec se trošku vzpamatoval a znovu Leeteuka chytl za ruku. Ten na něj koukal a v jeho očí se zračilo hned několik emocí. Překvapení , smutek , vtek, ale i láska. KangIn začal konečně mluvit " Teukie všude jsem tě hledal.Kde jsi byl? J..Já …já potřebuju aby ses vrátil. Nedokážu bez tebe žít. Bez tebe jsem nikdo. Tak strašně mi chybíš. Já jsem se změnil…od té doby co jsi odešel jsem nepil. Vůbec nic…už jsem to zase já…už ti nikdy neublížím. Budu se o tebe zase starat.Tak moc tě miluju. Nikdy na tebe nedokážu zapomenout. Jsi to jediné v mém životě co mi za něco stojí.Prosím dej mi ještě šanci " vysypal ze sebe snad bez nadechnutí a snažil se zadržet slzy které se mu tlačily do očí.
Nastala mučivá chvíle ticha, která ale KangInovi přišla jako věčnost. Upřeně sledoval Leeteuka a doufal, že mu odpustí a vrátí se k němu. Hrklo v něm, když se starší konečně pohnul a tak dal znát, že ještě nezkameněl. Sklopil zrak k zemi, ale hned ho zase upřel na KangInův obličej. Začal k němu promlouvat tichým a smutným hlasem " Ne. Já už se nevrátím KangIne. Konečně se mi podařilo se od tebe odpoutat a nechci se vracet k minulosti. Žiju teď život se kterým jsem spokojený. Mám nového přítele, který mě miluje a udělal by pro mě vše. A já cítím to samé. Už se k tobě nedokážu vrátit. Promiň. Víš, změna je život…taky by ses toho měl držet..A teď mně omluv už musím jít.Doma na mě čeká..no… ahoj" Už to tu bylo znovu. KangIn se nezmohl na jediné slovo. Starší se otočil o odcházel a on tam jen stál, davy lidí kolem něho procházeli, vráželi do něj ale on to nevnímal , nemohl už nic udělat. Mohl už jen tiše se slzami tekoucími po tvářích sledovat, jak jeho jediná láska odchází za novou budoucností a zlou minulost nechává stát za sebou.

Často si uvědomujeme své chyby, až když už je moc pozdě. Skoro vždy se potom už nedá nic napravit a my musíme změnit náš život. Tak abychom mohli být šťastní i přes naše chyby a už jich nemuseli tolik litovat.

THE END
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Romanka Romanka | E-mail | 7. února 2013 v 14:44 | Reagovat

Krásná povídka, sice smutná, mám radši happy end, ale je krásná

2 Kari55 Kari55 | Web | 10. dubna 2013 v 0:30 | Reagovat

to je nádherné... a smutné.... T.T
ale když je šťastný Teukie, tak jsem šťastná i já! :D ^○^
z téhle povídky plyne i moc dobré ponaučení...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama