As if he did not leave - HanChul

5. května 2013 v 0:35 | JiKi G |  Oneshot
Takže tu máme povídku...hááá já to dokázala...napsala jsem povídku a napsala jsem jí až dokonce xDD To se často nestává.. Problém je v tom že se mi ta povídka nelíbí xD Je to přesně typ povídky co nemám ráda...jakože nic a pak hop a najednou je to tam xD No pochopíte sami xD Zkrátka jsem nevěděla jak to upravit tak jsem to nechala no xDD



Název : As if he did not leave
Fandom : Super Junior
Pár : HanChul
Počet slov : 1777 ( To číslo se mi líbí xD )
Cover by : Já xDDD Já ho vyrobyla....tak chápete to?? Já totiž ne xD ( učení jí baví xD )
Varování : Bez...
Věnování : Tak jo chtěla bych toto věnovat Barice ( Já vím jak se jmenuješ xD ) protože vím jak má ráda Hanchul ( i když tady v té povídce si ho moc neužije xD ) A taky proto....že je to moje múza xDDD



Davy. Všude jsou davy. Pobíhají, řvou, smějou se, pletou se vám do cesty a vůbec je nezajímá že by jste třeba rádi taky někudy prošly. Tak otravný. Tenhle den je otravný. Nechápu proč jsem vůbec vylézal z domu. Co tady vlastně dělám? Na co mi je se tady ochomejtat mezi tolika lidmi….mezi tolika páry. Všichni se drží za ručičky, pusinkují se, hyhňají se. Proč jsem sem chodil? Je mi z toho zle. Vyvolává to vzpomínky. Ubíjí mě to. A přes to sem hodím každý rok…už třetí rok jsem tu sám. Dřív to bylo jiné. Byli jsme jako jeden z těch páru co se tu společně plouží a užívají si přítomnost toho druhého. Je marné snažit se přesvědčit sám sebe že jsem ty chvíle nenáviděl…že nenávidím ty vzpomínky proto jak moc mi ubližují protože pravdou je…že ať se jakkoli snažím zapomenou nebo sám sebe přesvědčit že to byli jen promarněné chvíle…ty časy mi chybí…chybí mi víc než cokoliv.

Prodírali jsme se davem. Ruku v ruce. Povídali jsme si. Smáli jsme se. Všude kolem barvy. "Chullie?" řekl najednou HanGeng. "Hm?" vyzval jsem ho, aby mluvil. "Uvažoval jsi už nad budoucností? Víš, jako jak to bude dál. Co by jsi v životě chtěl." Zarazil jsem se. Co je to za otázky? Proč se mě na něco takového ptá? "Proč se ptáš?". Hannie se pousmál "Jen mě tak napadlo. Co kdyby…víš třeba za nějaký čas…by jsme mohli bydlet spolu. Za rok dokončíš školu. Pak by si se ke mně mohl nastěhovat…nebo by jsme si mohli pronajmout hezčí byt na nějakém hezkém místě. Mohli by jsme se vzít. Žít spolu. Co na to říkáš? Přemýšlel si nad tím?" Znovu jsem se zarazil. To co řekl….znělo tak krásně. Jestli jsem nad tím přemýšlel? Jistě že. Tohle bylo to, jak jsem viděl svou budoucnost. Vedle Hannieho. Bylo mi jedno jestli budu bydlet třeba v jednopokojovém, polorozpadlém bytě někde v hrozné čtvrti…jestli budu pracovat jako uklízečka v nějakém levném pajzu…dokud by vedle mě byl on, byl by to můj vysněný život. Na mé tváři se usídlil usměv a ať jsem se snažil jakkoliv odmítal odejít. Podíval jsem se na Hannieho. " Tak bych to chtěl" řekl jsem jen. Hangeng se usmál, naklonil se ke mně a vtiskl mi malý polibek na rty. Nádherná chvíle….

Ze vzpomínání mě vytrhlo když do mě kdosi vrazil. Ani mi nedošlo že stojím skoro uprostřed cesty a kolem mě stále procházejí ty davy. Tahle slavnost….slavnost zamilovaných…tak co tu vlastně dělám? Vždyť já nemám nikoho. O všechno jsem přišel ve chvíli kdy jsem přišel o něj….

Seděli jsme v parku na naší oblíbené lavičce. Chodili jsme tam často. Byl tam klid a krásný výhled na malé jezírko na kterém plavaly lekníny a od jeho hladiny se odráželi jako v zrcadle, zářící paprsky sluníčka. "Co se děje? Jsi dneska nějaký skleslý" zeptal jsem se když jsem se zadíval na neklidnou a posmutnělou tvář svého přítele. "Heechule já…." Začal ale pak se odmlčel. Vypadal jako by se měl každou chvíli zhroutit. Dostal jsem strach. "Ty co?" povzbudil jsem ho nicméně sám jsem se najednou cítil Jakobych měl každou chvíli zkolabovat. Takhle jsem ho ještě neviděl. Nikdy jsem ho neviděl tak smutného…ani tak nervózního. Tak co se děje? "Musím se vrátit do Číny" vysypal ze sebe nakonec. Moje srdce se v tu chvíli málem zastavilo. Nevěděl jsem co mám dělat. "Co?" Dostal jsem ze sebe jen chabě. Upřel na mě svůj pohled. V jeho očích jsem viděl všechno… "Moje rodina má nějaké problémy. Musím se za nimi vrátit". "Na jak dlouho?" zeptal jsem se na otázku která mě v tu chvíli jako první napadla. Han sklopil zrak k zemi mírně pokroutil hlavou "Já nevím…nejspíš na dlouho. Možná se už nevrátím…já…vážně nevím." . "Půjdu s tebou" vyhrkl jsem bez rozmyslu. Znovu zvedl hlavu a podíval se na mě. V jeho očích jsem zahlédl slzy. "Ty přeci víš že to nejde. Chodíš tu do školy a i kdyby ne…nemohl bych tě odvést od všeho co znáš…od přátel a od rodiny. Tohle nejde Heechule" V tu chvíli mi to začalo docházet. Začala se mě jímat panika….nevěděl jsem co si počít, co udělat nebo co říct "Chceš mě opustit?" prodral jsem skrze knedlík který se mi začal tvořit v krku. Hangeng rychle zakroutil hlavou " Nechci. Samozřejmě že nechci ale já….já musím" Na jednou jsem si uvědomil že po mé tváři si razí cestu první slzy. "Nemůžeš…." Zašeptal jsem. "Chullie já….Heechule!" nenechal jsem ho doříct. Z ničehož nic jsem běžel pryč. Bylo mi jedno kam. Chtěl jsem utéct od toho co mi právě řekl. Nemohl jsem tomu věřit. Vážně by mě mohl opustit? Po tom všem?

Ano. Mohl. Šel jsem po cestě. Prodíral se kolem lidí a razil si cestu kamsi. Mohl jsem se cítit jakkoliv bezcitný ale po téhle vzpomínce jsem cítil slzy hrnoucí se mi do očí. Protřel jsem si oči. Je to už dlouho co jsem si slíbil že kvůli němu už nebudu plakat. Že kvůli vzpomínkám už nepřijdou nazmar žádné mé slzy. Posadil jsem se na jedinou volnou lavičku u cesty. Nespíš by mě mělo uklidnit že ho už zřejmě nikdy neuvidím ale proč potom….mě tohle uvědomění bolí ještě víc? Je možné že i po takové době bych ho mohl milovat? Že bych vážně stále tak moc chtěl aby se vrátil?

"Takže tohle je vážně konec? Proč spolu nemůžeme zůstat i tak….prostě jen…vztah na dálku. I tak jsou přeci někteří spolu." Tak zoufalé…já byl zoufalý. Nechtěl jsem žít život bez něj. "Takhle to přeci nejde. Nemůžu tě nechat aby si se přivázal na někoho kdo s tebou ani nebude. Tohle by nebyl žádný život Chullie. Vždyť já ani nevím jestli se ještě vrátím" Mluvil zoufale i přes to mě jeho slova bodala do srdce…znělo to jakoby se mě vážně chtěl tak moc zbavit. " Už si mě nechal." Řekl jsem tiše. Nechápavě se na mě podíval, takže jsem se chopil příležitosti mu to dost jasně vysvětlit. "Už si mě nechal se k tobě přivázat. Myslíš že tím že se teď rozejdeme na všechno zapomenu a můj život pojede dál jakoby nic? To možná zvládneš ty ale ne já.Chováš se jakoby tohle všechno bylo to nejlepší pro mě ale co ty? To vážně necítíš žádný smutek? Nebudu ti ani trochu chybět? " Všechno se ze mě hrnulo ven a já nedokázal zastavit to co jsem říkat. Jak bych mohl? Tak jsem to cítil. "Samozřejmě že mi budeš chybět. Budeš mi chybět víc než cokoliv a věř že kdybych nemusel nikdy bych od tebe neodešel. Pokud se někdy vrátím….najdu si tě tu a jestli nebudeš žít nový život s dobrým člověkem….potom tě budu prosit abys mi dal druhou šanci, ale do té doby spolu být nemůžeme." Jasně. Musel jsem se hořce ušklíbnout. Takový nesmysl. Jestli se vrátím tak si tě najdu. Určitě. O co se vlastně snažit? "Takže tohle je konec. Dobře…potom už ti nemám co říct. Přeju šťastnou cestu domů" s těmito chladnými slovy jsem se zvedl a odcházel. Musel jsem to říct tak…snažil jsem se sám sebe přesvědčit že necítím bolest….že je to vztek nebo lhostejnost, ale v tu chvíli jsem chtěl brečet….brečet a řvát. Chtěl jsem ho prosit aby zůstal….ale nemohl jsem.Byl to konec….

Po tomhle v mém světě přestala existovat láska…nebo alespoň láska k člověku v přítomném čase a na blízkém místě. Přestal jsem všechno vidět tak vesele. Snažil jsem se….vážně jsem se snažil začít znovu ale….nedokázal jsem zapomenout….nejspíš to nikdy nedokážu. Tahle láska byla prokletím. Už je to tři roky co jsem zůstal sám a ani po takové době to nejsem zase já. Tohle mě změnilo. Chtěl bych uvěřit že po tom co mě opustil už ho nemůžu milovat, ale pravda je taková….že si nadevše přeju aby se vrátil…
"Heechule?" slyším jeho hlas….vážně jsem na tom už tak špatně? Zní tak opravdově "Heechule" nebo…. Otočil jsem se a nemohl uvěřit svým očím. Moje tělo zkamenělo. Vážně tam stál…skoro se nezměnil. Stál jen kousek ode mě. Najednou přišel blíž a posadil se na lavičku vedle mě a můj zrak ho poslušně následoval. Nedokázal jsem z něj spustit oči. Nejspíš jsem už zapomněl jak krásný ve skutečnosti je. Chvíli bylo ticho ale pak promluvil " Tak jak se máš?" Jak se mám? Co je to za otázku? V duchu jsem si nafackoval. Jak to na něj sakra civíš? "Co tady děláš?" zeptal jsem se nakonec s hraným klidem. "Vrátil jsem se před dvěma dny. Hledal jsem tě, ale tvoje staré číslo neexistuje a na tvé staré adrese taky nikdo není." Upřel na mě svůj pohled…ty jeho oči. Vždycky mě dostávali ale teď to bylo ještě horší…po takové době. Nedoká zal jsem nic říct. Nevěděl jsem co. Mohl jsem mu klidně začít vyprávět o tom jak jsem ztratil mobil nebo jak se mole rodina přestěhovala ale nemohl jsem ze sebe vypravit ani hlásku. "Můžu teď prosit?" zeptal se. "Co?" dostal jsem ze sebe nechápavě. Vážně jsem nepobral jeho otázku. "Můžu tě prosit abys mi dal druhou šanci?" Moje srdce začalo tlouct jako o závod. Myslí to vážně? Nezapomněl? Chce abychom byli zase spolu? Ale jak? Jak můžeme být zase spolu jen tak? To mám předstírat že se nic nestalo? Že tu se mnou byl celou dobu? "Nebo už někoho máš?" dodal. Rychle jsem zakroutil hlavou "Ne nemám." Odpověděl jsem ale dál nic neřekl. "Tak potom…se ke mně prosím vrať Heechule. Tyhle roky….byli ty nejhorší v mém životě. Každou chvíli jsem toužil nasednou na letadlo a vrátit se za tebou ale nešlo to. Nikdy jsem si nemyslel že mi někdo může až tak chybět ale spletl jsem se. Zjistil jsem že…nedokážu normálně žít bez tebe. Tak tě prosím…dej mi šanci" Díval jsem se mu do očí a všechno co říkal jsem v nich viděl. Cítil jsem se stejně…i já nedokázal žít bez něj…mohl bych ho snad teď odmítnout? Oči se mi zaplnily slzami. "Bude chvíli trvat než si zvykneme být zase spolu" řekl jsem a usmál se. Cítil jsem uvolnění. Hannie na mě chvíli koukal trošku nevěřícně ale nakonec se taky usmál. Natáhl ruku a pohladil mě po tváři "Vážně si mi chyběl" začal se ke mně pomaličku sklánět. Věděl jsem co přijde to je snad jasné….to co mi tolik chybělo. Jeho rty se přitiskli k těm mým a já konečně znovu cítil jejich hebkost. Naše rty se o sebe pomalu a něžně otírali a kdybych neseděl jistě by se mi podlomili kolena. V tuhle chvíli jsem se opravdu cítil jakoby se nic špatného nestalo. Trvalo dlouho než se ode mě odtáhl, ale pro mě to i tak bylo moc krátké. Vážně je zpátky. Veškerý hněv nebo cokoliv jiného co jsem cítil bylo najednou pryč. Kdo ví jestli se to ještě nevrátí, ale teď…..si chci užívat tuhle chvíli. Chci se teď cítit, jakoby nikdy neodešel…..
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Tvůj bias ze SuJu je...?

Leeteuk 11.5% (13)
Heechul 21.2% (24)
Hangeng 1.8% (2)
Yesung 5.3% (6)
Kangin 1.8% (2)
Shindong 2.7% (3)
Sungmin 7.1% (8)
Eunhyuk 11.5% (13)
Donghae 17.7% (20)
Siwon 6.2% (7)
Ryeowook 1.8% (2)
Kibum 4.4% (5)
Kyuhyun 7.1% (8)

Komentáře

1 Barica Barica | E-mail | Web | 5. května 2013 v 10:30 | Reagovat

HUÁÁÁÁÁÁÁ!!! Ženská!! Jako! Já tě MILUJUUUUUU!!! :3
Ale vážně! Už jsem myslela, že to bude klasický napůl otevřený konec ve stylu "no, už se nic nedá dělat, tak se budeme všichni trápit až do skonání světa", ale tys z toho udělala hepáč!! Tak nádhernej a úžasnej a awwwwwwwww hepáč!!!
Prostě... Achich ach, za tohle se ti budu muset nějak odvděčit. (a já vím jak) (bohužel pro mě) (ale zkusím to! aspoň to zkusím) (přííísahám!)
A (jéééé) děkuju za věnování :3 Moje jméno si budeš pamatovat do konce života, to ti garantuju! :D A myslím, že jsem si HanChul užila tak akorát...
Nádhera, fakt nádhera. Jsi úžasná, kotě! Love ya! :3

2 Hatachi Hatachi | 6. května 2013 v 19:33 | Reagovat

Nádhera toto...mam moc ráda HanChul.
A tohle se tě vážně povedlo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama